Přeskočit na obsah

Sojuz 2

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sojuz 2 (Sojuz 2.1a/b ST-A/B)
Sojuz 2
Sojuz 2
Země původuRuskoRusko Rusko
Rodina raketR-7 (Sojuz)
VýrobceCSKB-Progress
Účelnosná raketa
Rozměry
Výška2.1a/b: 46,3 m
2.1v: 44 m
Průměr2.1a/b: 10,3 m
2.1v: 3 m
Hmotnost2.1a/b: 313 t
2.1v: 157 t
Nosnost
na LEO8 500 kg
na GTO3 250 kg
Historie startů
Statusaktivní
Kosmodrom
Celkem startů115 (2.1a: 50, 2.1b: 59, 2.1v: 6)
Úspěšné starty108 (2.1a: 47, 2.1b: 56, 2.1v: 5)
Selhání4 (2.1a: 2, 2.1b: 2, 2.1v: 0)
Částečná selhání3 (2.1a: 1, 2.1b: 1, 2.1v: 1)
První start2.1a: 8. listopad 2004
2.1b: 27. prosince 2006
2.1v: 28. prosince 2013
Pomocné motory – Bloky B, V, G a D
Počet4 / Motor RD-107A
Tah813 kN
Specifický impuls2 400 N.s/kg
Doba zážehu118 s
PalivoLOX / RG-1
První stupeň  – Blok A
Motor2.1a/b: RD-108A
2.1v: NK-33A / RD-193
Tah779 - 977 kN
Specifický impuls2 400 N.s/kg
Doba zážehu285 s
PalivoLOX / RG-1
Druhý stupeň  – Blok I
Motor2.1a: RD-0110
2.1b/v: RD-0124
TahRD-0110: 298 kN
RD-0124: 294 kN
Specifický impulsRD-0110: 326 s
RD-0124: 359 s
Doba zážehuRD-0110: 230 s
RD-0124: 270 s
PalivoLOX / RG-1
Třetí stupeň  – Fregat MT
MotorS5.92
Tah19,85 kN
Specifický impuls332 s
Doba zážehu1 100 s
PalivoN2O4/ Asymetrický dimethylhydrazin

Sojuz 2 (rusky Союз; „svaz“) je rodina nosných raket, vyvinutých a vyráběných firmou CSKB-Progress v Samaře. Byla vyvinuta z nosiče Sojuz. Tyto nosiče mohou vynést na nízkou oběžnou dráhu až 8500 kg. Jsou určeny spolu s nosičem Angara k nahrazení několika starších nosných raket. Nosné rakety Sojuz 2 mají za sebou 115 vzletů.

Předchůdce nosiče Sojuz 2, nosič Sojuz, byl vytvořen v programu Sojuz na základě mezikontinentální balistické rakety R-7 v konstrukčních kancelářích S. P. Koroljova a S. A. Kosberga. K raketě R-7 byl přidán další raketový stupeň, byly postupně inovovány motory, řídicí elektronika a tak vznikaly nové modifikace rakety. Vývoj motorů měla na starosti konstrukční skupina V. F. Gluška a A. M. Isajeva.

Nosná raketa Sojuz 2 může být, stejně jako původní Sojuz, použita pro vynášení širokého spektra nákladů, včetně komunikačních a průzkumných družic. Avšak předtím, než bude moci být označen jako „man-rated“, tedy schopný vynášet kosmické lodě s posádkou, musí potvrdit svoji spolehlivost jako nosič zvětšené verze nákladní lodě Progress M1 se záchranným blokem SZB (11S517A2), s celkovou hmotností 8350 kilogramů a maximální šířkou 3000 milimetrů.[1]

Nosiče Sojuz 2 jsou také používány pro vynášení komerčních nákladů prodávaných operátory Starsem a Arianespace.

9. dubna 2020 se uskutečnil první pilotovaný let rakety Sojuz 2.1a s kosmickou lodi Sojuz MS-16.[2][3]

Verze rakety

[editovat | editovat zdroj]

Sojuz 2.1a

[editovat | editovat zdroj]

Kódové označení (14A14.1A)[4] – první let 2004. Tento nosič má namísto původního analogového navigačního a řídícího počítače počítač digitální. Také má nový vstřikovací systém v prvním a druhém stupni. Mimo jiné nahradil nosnou raketu Molnija-M. Od roku 2014 by měl nahradit i varianty Sojuz-U a Sojuz-FG. Díky uskutečněným vylepšením má oproti původnímu Sojuzu zejména větší flexibilitu řízení letu, větší nosnost atd.[5][1]

Nový řídící systém

[editovat | editovat zdroj]

Práce na novém digitálním systému řízení letu pro nosič Sojuz 2 začaly v NPO Avtomatika v Jekatěrinburgu počátkem roku 1993. Systém se skládá ze tři nezávislých digitálních počítačů a dvou gyroskopů, které spolu drasticky zvyšují spolehlivost systému řízení letu.

V roce 2006, Lef Belskij, náměstek ředitele NPO Avtomatika pro nosné rakety a kosmické systémy, řekl tiskové agentuře ITAR-TASS že práce na systému řízení letu pro Sojuz 2 se pro tento podnik staly záchranou.  V současné době bylo do výroby zapojeno 400 inženýrů NPO Avtomatika. Skromné federální financování pro tento projekt bylo započato během let 1994–1995 a peněžní tok se výrazně zvýšil na začátku následující dekády.[1]

Sojuz 2.1b

[editovat | editovat zdroj]

Kódové označení (14A14.1B)[4] – první let 2006. Představuje vylepšení rakety Sojuz 2.1a. Oproti svému předchůdci má Sojuz 2.1b nový, úspornější motor ve druhém stupni (Blok I). Jde o typ RD-0124, příbuzný motoru použitém i na třetím stupni nosiče Angara (v modulech URM-2). Tento nový motor umožňuje nosiči Sojuz 2.1b vynášet na oběžnou dráhu až o 500 kg těžší náklady.[1]

4. ledna 2005 Arianespace uvedla, že nosič Sojuz 2.1b s novým motorem RD-0124, poletí první testovací misi z rampy 31/6 v Bajkonuru, a při té příležitosti vypustí na polární dráhu o výšce 850-kilometerů 630-kilogramů těžkou astronomickou družici Corot.

Podle zástupce ředitele Roskosmosu Viktora Ramiševského, otázaného agenturou RIA Novosti, to byl poslední testovací let motoru RD-0124, který tak otevřel cestu pro první vypuštění nosiče Sojuz 2.1b, které bylo naplánováno na 21. prosince 2006.

V roce 2012, konstrukční kancelář KBKhA slíbila vyvinout ovládání vektoru (směru) tahu 14D23 speciálně pro nosič Sojuz 2.1b.

Sojuz 2.1v

[editovat | editovat zdroj]

Označení (14A15) – první let 29. 12. 2013[6], „lehká“ varianta bez postranních boosterů, s jedním motorem NK-33A v prvním stupni, případně nově vyvinutým RD-193. Motor RD-193 je odvozen od typu RD-191 nosiče Angara.[7]

Jedná se o modifikované verze raket Sojuz 2.1a (Sojuz ST-A) a Sojuz 2.1b (Sojuz ST-B), určené pro starty z evropského kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně. Mezi hlavní rozdíly patří například upravený řídící systém, zdokonalení telemetrie nebo přizpůsobení nosiče tropickému klimatu na Guyanském kosmickém centru. Urychlovací bloky a centrální stupeň jsou opatřeny pyrotechnickým zařízením, které otevře ventily palivových nádrží. Tím se zajistí jejich potopení po dopadnutí na hladinu oceánu. 21. října 2011 proběhl první start nosiče v modifikaci Sojuz ST-B se dvěma satelity Galileo z kosmického střediska v Kourou.[8]

  1. a b c d ZAK, Anatolyj. Soyuz-2 launch vehicle (14A14) [online]. Dostupné online. 
  2. Первый пилотируемый запуск на "Союзе-2.1а" состоится 9 апреля [online]. TASS, 2020-02-03 [cit. 2020-02-03]. Dostupné online. (rusky) 
  3. «Союз МС-16» стартовал к МКС [online]. Roskosmos, 2020-04-09 [cit. 2020-04-09]. Dostupné online. (rusky) 
  4. a b LARDIER, Christian; BARENSKY, Stefan. The Soyuz Launch Vehicle: The Two Lives of an Engineering Triumph. eKniha Google. vyd. [s.l.]: Springer Science & Business Media, 2013. 512 s. Dostupné online. ISBN 146145459X, ISBN 9781461454595. S. 387. 
  5. PACNER, Karel. Ruské kosmické plány v naději [online]. 2015-01-17 [cit. 2015-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-23. 
  6. Soyuz-2.1v rocket successfully puts Aist satellite into orbit
  7. ŽAK, Anatolyj. RD-193 project [online]. 2015-01-16. Dostupné online. 
  8. Ракета-носитель «Союз-СТ» [online]. РКЦ Прогресс [cit. 2019-04-19]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]